Go to content Go to navigation Go to search
různé    zaměstnavatelé

Otroci v obchodních řetězcích

PRAHA 9. září 2005 | 11:38 Řetězce levných německých diskontů při honu za rychlým ziskem ve střední a východní Evropě opět překročily „Rubikon nemravnosti“, když se už několik měsíců svým českým zaměstnancům pokoušejí zakázat zaměstnanecké rady. Jak daleko se svým heslem „hlavně levně a drze“ dojdou?

Plus Discount, spol. s r. o., provozuje v Česku sto dvacet prodejen a zaměstnává téměř dva tisíce zaměstnanců. Patří do významného německého řetězce Tengelmann, který v ČR rovněž provozuje také sedmnáct velkoprodejen OBI. V těch zatím nikdo nebránil sdružování zaměstnanců ani pravidelnému uzavírání kolektivní smlouvy.

Všeříkající je výrok bývalého jednatele společnosti Plus Pavla Turka, který byl v březnu letošního roku náhle odvolán z funkce. Podle něho by vzniklo sdružení zaměstnanců v odborech pouze přes jeho mrtvolu. Ten, kdo v ten okamžik doufal v nápravu ze strany centrály německého koncernu, se očividně zklamal. Dění v Plusu se v Česku ujal německý jednatel André Rienesland. Jeho taktika podle českých odborových svazů spočívala v tom, že nekomunikoval, prostudování návrhu tarifní smlouvy prodlužoval a nakonec si vyžádal seznam členů odborové organizace v obchodech Plus a pokusil je „vysokými odměnami“ v řádu několika desítek tisíc korun přimět k okamžitému ukončení pracovního poměru.

Metodami, které připomínají éru velkých komunistických pohlavárů, se Plus snaží přesvědčit řadové zaměstnance, aby nevstupovali do odborů. Podle zpráv nespokojených zaměstnanců se pak těm, kdo vedení firmy vyhoví, mzda zvýší o patnáct set korun. Přitom, jak se zdá, jsou i pro německé vedení společnosti Plus zákoník práce, směrnice OECD a zákon o sdružování občanů něčím zcela nepochopitelným, ačkoli existují a jsou platné i v Německu.

Černá kniha a červené pásky Dalším trnem v oku zastánců základních práv českých pracujících je jiná německá společnost, Lidl. Ta patří spolu s řetězcem supermarketů Kaufland do impéria skupiny Schwarz. Ústřední postavení ve skupině má stále její zakladatel Dieter Schwarz, švábský laický kazatel a obchodník. Lidl, druhý největší řetězec v Německu má sto jednapadesát tisíc zaměstnanců v devatenácti zemích a příslušejí mu tři nej-. Má obrat ve výši kolem třiceti šesti miliard eur, v posledních třech letech vykazuje hospodářský růst kolem čtyřiačtyřiceti procent a ročně si stěžuje několik tisíc jeho zaměstnanců. V Německu odborové svazy Ver.di dva roky pečlivě sledovaly chování pana Schwarze a jeho managementu a výsledky zveřejnily ve „Schwarzbuch Lidl“. Název Černá kniha Lidlu je zároveň i narážkou na jméno zakladatele firmy. Autoři v ní podrobně popisují ponižování a pravidelné šikanování zaměstnanců v německých prodejnách. Citují například pokladní, která si stěžovala, že nemohla během pracovní doby chodit na toaletu. Vedoucí poboček museli dokonce po skončení pracovní doby kontrolovat tašky zaměstnanců, jestli něco neukradli.

V Česku se Lidl v posledním roce připomněl incidentem, k němuž se české vedení vyjádřilo, že se o tom prostě nebude bavit. A tak se zaměstnanci obrátili na odborové svazy.

Ženám pracujícím jako pokladní nebo v oddělení zeleniny chtěl Lidl v době jejich menstruace předepsat nošení červené pásky. Ty jim měly sloužit jako povolení chodit na toalety častěji než ostatní prodavačky. I průměrně inteligentnímu člověku se vybaví jiné označování jiných skupin lidí v poměrně nedávné německé historii.

Do kauzy se tehdy vložil Český úřad bezpečnosti práce. Úředníci sice něco prověřili, ale vzhledem k nutnému zachování mlčenlivosti žádného viníka označit nemohli. Podle vedení společnosti Lidl by to byl stejně jen výmysl a nezakládal by se na pravdě.

Hlavně levně! Posledním predátorem, který se chce proslavit vylíčenými metodami na českém trhu, je Anton Schlecker. Inzerátem „Hledáme prostory pro tisíc obchodů v České republice“ se pokusil zaujmout představitele chudších českých krajů, kteří si od toho slibovali tisíce pracovních míst.

Vyučený řezník Schlecker, který je dobrým osobním přítelem už zmíněného pana Schwarze, se ale o svou pověst nemusí bát. Už totiž není co obhajovat. Před sedmi lety byl se svou manželkou odsouzen k deseti měsícům vězení podmíněně. Navíc musel zaplatit pokutu ve výši jednoho milionu eur, protože zaměstnancům několik let vyplácel nižší mzdy, než byl tehdy platný tarif. Německá televize ZDF tehdy odvysílala příspěvek, ve kterém bylo ukázáno, jak se Schlecker zbavuje zaměstnanců, když potřeboval zavřít prodělečné prodejny.

Psychický nátlak a výhrůžky byly i tam na pořadu dne, pokud pracovníci nechtěli podepsat výpověď dobrovolně. Vedoucí jednoho obchodu v rámci procesu proti Schleckerovi vypověděl, že musel čas od času celý den pozorovat zaměstnance, jestli se „neulejvají“. Že Schlecker nemá zábrany, mohlo v roce 1987 sledovat celé Německo, když smlouval s únosci svých dětí. Místo původně požadovaných osmnácti milionů marek usmlouval tuto částku na polovinu. Hlavně levně!

Převzato z tisku

  | zasláno 1. červenec 2009

Komentáře jsou uzavřeny

Ochrana lidských práv